[recenze] Haruki Murakami - Afterdark

„Ty to chceš vážně vědět, nebo se ptáš jenom tak?“

„Jasně že to chci vědět. Lidi se většinou ptají proto, že chtěj slyšet odpověď, ne?“

„Zní to logicky, co? Jenomže oni jsou i lidi, který se člověka ptaj jenom ze zdvořilosti.“

(s. 72)

Tokio. Čtyři minuty před půlnocí. Město je v této době stále živé a hlučné a odehrává se v něm mnoho příběhů. Devatenáctiletá Mari Asai nechce z nějakého důvodu trávit tuto noc doma, proto sama vysedává v restauraci Denny's a čte knížku. Zanedlouho si k ní přisedne mladík Takahaši, který v ní poznává mladší sestru Eri Asai, jeho bývalé spolužačky a dívky, která se mu vždy velmi líbila. Znovusetkání Mari a Takahašiho přivede Mari, studentku čínštiny na univerzitě, do love hotelu, kde byla mladá čínská prostitutka zmlácena a okradena.

Tyto události a setkání Mari s novými lidmi, ji přinutí přemýšlet o své dokonalé, krásné sestře Eri, která od malička pracuje jako modelka. Dozví se Mari o Eri něco nového? Něco, co si sama nikdy neuvědomila? Erin život možná není tak pohádkový, jak si Mari vždy myslela.

Mezitím, co Mari tráví noc ve městě, Eri spí. Brzy ale poznáme, že na jejím spánku je něco špatně, není to obyčejný spánek, který s ránem skončí. Je možné Eri ještě nějak zachránit?

Afterdark Haruki Murakamiho v sobě spojuje prvky fantaskna, hororu, detektivky a psychologického románu. Odehrává se v průběhu necelých sedmi hodin a jde o náhled do života několika málo lidí, kteří z různých důvodů netráví noc doma, ale v nočním městě, a jejich příběhy končí s východem slunce, a čtenáři nezbývá nic jiného, než si zbytek domyslet sám.

Části knihy jsou trochu netradičně psány v první osobě množného čísla, čímž si čtenář připadá, že je sám jakousi součástí příběhu, do kterého ale nesmí a není schopen zasahovat. Tímto způsobem, který připomíná pohled na scény skrz kameru, se čtenář doví mnohem víc, než při klasickém popisu.

Před očima nám leží město.

Pozorujeme ho z nebe, jak noční ptáci letící vysoko na obloze. Z té výšky vypadá město jako jediné obrovské zvíře. Nebo jako superorganismus, sloučený z mnoha organismů menších. Tisíce tepen se táhnou až do nejzazších koutů beztvarého těla, rozvádějí krev, neúnavně vyměňují buňky. Roznášejí nové informace a odnášejí staré. Rozvážejí čerstvé palivo a odvážejí prošlé. Přinášejí nové paradoxy a odnášejí ty dosavadní. Celé tělo bliká, žhne a svíjí se v rytmu toho pulzu. Čas se nachyluje k půlnoci a vrchol aktivity organismu už pominul, ale základní metabolismus nutný k udržení životních funkcí dosud pracuje beze změny. Bzukot, který město vydává, stále visí ve vzduchu jako neúnavné basso continuo. Ploché, monotónní, ale nabité očekáváním. (s. 5)

Afterdark byl první Murakamiho román, který jsem dočetla. Doma se mi práší na Norské dřevo, ale do příběhu jsem se nikdy nemohla dostat (ale budu to zkoušet znovu). Zato Murakamiho povídky jsou mé oblíbené (Po otřesu; Blind Willow, Sleeping Woman) a Afterdark měl v sobě, díky způsobu, jakým byl napsán, a nastíněné atmosféře, něco podobného těmto povídkám. To je pak v doslovu Tomáše Jurkoviče vysvětleno tím, že stejně jako Po otřesech, byl román Afterdark napsán po dvou katastrofách, které Murakamiho tvorbu velmi ovlivnily – zemětřesení v Kóbe a útoky sekty Óm Šinrikjó v tokijském metru v roce 1995.

Román mě od první chvíle chytil a nechtěl mě pustit, dokud jsem jej nedočetla. Příběh měl spád a zhruba od poloviny, kdy se začal odkrývat závoj zakrývající Eri, bylo opravdu těžké se od něj odtrhnout. Příběh nutí čtenáře v průběhu přemýšlet a pokládat si různé otázky, protože i když je román posazen do pro nás vzdáleného a možná neznámého Tokia, přece jen je velmi snadné v hlavní hrdince Mari a jejím vztahu ke starší sestře vidět jakoukoliv dívku, z kteréhokoliv konce světa...

Mé hodnocení: 4/5

Název: Afterdark

Autor: Haruki Murakami

Překladatel: Tomáš Jurkovič

Nakladatelství: Odeon

Rok vydání: 2007
Počet stran: 155

přečteno: září 2012; délka četby 3 dny